Emoce jsou přítomné od prvních okamžiků života. Ještě dříve, než se dítě naučí mluvit nebo chápat význam slov, jeho tělo i mozek už reagují na svět kolem sebe.

Pocit bezpečí, radosti, napětí či strachu se ukládá hluboko do nervového systému a postupně vytváří základ pro to, jak bude dítě v budoucnu vnímat samo sebe, druhé lidi i vztahy.

Mozek se však nevyvíjí rovnoměrně. Části zodpovědné za emoční prožívání dozrávají výrazně dříve než oblasti, které umožňují sebeřízení, plánování a racionální uvažování. Emoční reakce proto nejsou otázkou vůle ani výchovy, ale přirozeným projevem vývoje nervové soustavy.

Děti emoce cítí velmi silně, celým svým tělem, ale dlouho je neumí ovládat ani přesně pojmenovat.

Možná máte pocit, že vaše dítě už pohádky nepotřebuje. Že už „vyrostlo“.

Ale právě v období, kdy se z dítěte začíná stávat dospívající, mají příběhy jednu z nejdůležitějších rolí.

Protože uvnitř se toho děje víc než kdy dřív.

Svět se najednou mění

Dítě začíná víc přemýšlet. O sobě, o ostatních, o tom, kam patří.
Najednou víc vnímá, jak působí na druhé, hledá své místo a často si není jisté samo sebou.

Zvenku to může vypadat jako změna chování.
Uvnitř je to ale mnohem hlubší proces.

„A máš mě ráda stejně?“

O sourozenecké žárlivosti, potřebě výlučnosti a místě dítěte v rodině

„Ty máš radši jeho.“ Věta, kterou někdy rodiče slyší šeptem a někdy ve vzteku mezi dveřmi.

Sourozenecké vztahy bývají plné blízkosti, hry i lásky.

Ale také:
↠ rivality
↠ žárlivosti
↠ porovnávání
↠ a tiché potřeby být pro rodiče tím nejdůležitějším

A právě ve chvíli, kdy dítě zjišťuje, že máma miluje i někoho dalšího stejně silně, se uvnitř může objevit velmi složitý pocit.

Separační úzkost na táboře očima dětského psychologa

Blíží se léto. Pro mnoho dětí období dobrodružství, nových kamarádů a prvních velkých zážitků. Pro některé rodiče ale také období nejistoty.

V ordinaci touto dobou často slýchám podobné otázky.

"Paní psycholožko, myslíte, že už je na tábor připravený?"

Nebo:

"Neublíží mu to? Co když se mu bude hodně stýskat?"

A pak přijde den odjezdu.

Dítě stojí s kufrem, objímá maminku a tiše řekne:

„Mami, já tam nechci…“

Mnoho rodičů si v tu chvíli začne vyčítat, že udělali chybu.

Ve skutečnosti ale bývá stesk přirozenou součástí dospívání. Není známkou selhání dítěte ani rodičů.

Je známkou toho, že mezi nimi vznikl blízký vztah.

Jak poznáme, že je dítě na tábor připravené?

Neexistuje věk, od kterého jsou všechny děti připravené odjet na tábor.

Každé dítě dozrává svým vlastním tempem.

Více než počet svíček na dortu mě zajímá něco jiného. Dokáže se dítě na chvíli odloučit od rodičů?

Umí si najít kamaráda? Dokáže požádat dospělého o pomoc? Zvládne přespat u prarodičů nebo kamaráda?

A především – má pocit, že se má kam vrátit?

Bezpečná citová vazba totiž nevzniká tím, že jsme s dítětem neustále. Vzniká tím, že dítě ví, že jsme tu pro něj, když nás potřebuje.