Obejmi mě prosím

Emoce jsou přítomné od prvních okamžiků života. Ještě dříve, než se dítě naučí mluvit nebo chápat význam slov, jeho tělo i mozek už reagují na svět kolem sebe.

Pocit bezpečí, radosti, napětí či strachu se ukládá hluboko do nervového systému a postupně vytváří základ pro to, jak bude dítě v budoucnu vnímat samo sebe, druhé lidi i vztahy.

Mozek se však nevyvíjí rovnoměrně. Části zodpovědné za emoční prožívání dozrávají výrazně dříve než oblasti, které umožňují sebeřízení, plánování a racionální uvažování. Emoční reakce proto nejsou otázkou vůle ani výchovy, ale přirozeným projevem vývoje nervové soustavy.

Děti emoce cítí velmi silně, celým svým tělem, ale dlouho je neumí ovládat ani přesně pojmenovat.

Proč je tak silný – a jak dítěti opravdu pomoci?

„Mami, tam je příšera.“
„Nezhasínej.“
„Neodcházej.“

Mezi třetím a pátým rokem věku se u mnoha dětí objeví období řada silných strachů. Pro rodiče to může být náročné – dítě, které bylo ještě nedávno klidné, se najednou bojí tmy, stínů nebo situací, které nám připadají nereálné. Těžko se s rodičem ločí ve školce. Vrací se k vývojovým krokům, které již mělo za sebou. 

V tomto věku se prudce rozvíjí představivost. Dítě dokáže vytvářet bohaté vnitřní obrazy, ale ještě neumí plně oddělit fantazii od reality. Pokud si něco představí, jeho tělo reaguje, jako by se to skutečně dělo. Pocity dítě v této fázi vývoje vnímá celým tělem, řčasto říká "bolí mě bříško", když se bojí. Neznamená to, že by si něco vymýšlelo, ale že své pocity nedíkáže jinak pojmenovat a vnímat. 

Oblasti mozku spojené se strachem jsou v tomto věku velmi aktivní, zatímco schopnost racionálně si situaci vysvětlit je teprve ve vývoji. Proto věta „Ale vždyť tam nic není“ obvykle nepomáhá. Strach totiž není logický problém. Je to celková psychická a tělesná reakce.

Strach v tomto věku není slabost ani rozmazlenost. Je to důsledek vývoje nervové soustavy a představivosti, která začíná na plné obrátky pracovat. 

Když dítě čte knihu, není jen čtenářem.
Stává se součástí příběhu.

Nesedí vedle hrdiny – stojí v jeho kůži. Cítí jeho obavy, raduje se z jeho úspěchu, někdy s ním sdílí i samotu. To, co dospělému připadá jako pohádka, je pro dítě skutečný vnitřní zážitek.

Ztotožnění s postavou je přirozenou součástí vývoje. Dítě si skrze příběhy bezpečně zkouší různé role, reakce i řešení situací. Učí se, jaké to je být odvážné, zranitelné, laskavé nebo vytrvalé. Mozek při tom pracuje velmi intenzivně – aktivují se centra empatie, představivosti i emoční paměti. Příběh se tak stává zkušeností, nikoli jen informací.

Jedním z nejsilnějších způsobů, jak se dítě učí, je učení nápodobou. Děti přirozeně přebírají vzorce chování od lidí, které pozorují – rodičů, vrstevníků i literárních hrdinů. Skrze tyto vzory si vytvářejí představu o tom, jak obstát ve světě, jak reagovat na obtíže a jak zacházet s emocemi. Postava z knihy se tak může stát významným modelem, podle něhož si dítě utváří vlastní způsoby jednání.

Někdy může být literární hrdina dokonce bezpečnějším vzorem než skutečný dospělý. Dítě si k němu může vytvořit vztah bez obav z hodnocení, může si ho „přizvat“ ve chvíli nejistoty a v představě si vyzkoušet jiný způsob reakce. Právě v tom spočívá tichá síla příběhů.