Smrt patří k tématům, před kterými bychom děti nejraději ochránili.

Jenže je součástí života a děti se s ní dříve či později setkají.

Zemře domácí zvíře, prarodič nebo někdo z jejich okolí, zaslechnou o smrti v rozhovoru dospělých, v pohádce nebo ve zprávách.

A někdy bohužel přijde ztráta, která zasáhne samotné základy jejich světa.

Děti potřebují pravdu. Zároveň ale potřebují, aby byla podaná způsobem, kterému mohou ve svém věku rozumět a který dokážou postupně zpracovat.

Nejde přitom jen o to najít „správná slova“. Důležitá je přítomnost bezpečného dospělého, možnost ptát se, společně vzpomínat, truchlit vlastním způsobem a postupně hledat cestu, jak může vztah k člověku, který zemřel, pokračovat alespoň symbolicky.

Dítě křičí, kope, bouchne dveřmi nebo se zhroutí na zem. Někdy kvůli věci, která nám dospělým připadá úplně malicherná.

Jenže to, co vidíme navenek, je často až poslední část celého příběhu.

Za výbuchem může být frustrace, únava, hlad, příliš mnoho podnětů, změna plánu, zklamání, strach, potřeba samostatnosti nebo jednoduše emoce, se kterou si dítě v daném věku ještě neumí poradit.

Záchvaty vzteku jsou zejména u malých dětí běžnou součástí vývoje. Nejčastěji se objevují přibližně mezi prvním a třetím rokem života, i když mezi jednotlivými dětmi existují velké rozdíly.

Nejde tedy jen o otázku:

„Jak mám ten vztek zastavit?“

Mnohem zajímavější může být otázka:

„Co se právě děje pod ním?“

Proč se dítě nedokáže prostě „uklidnit“?

Když se řekne relaxace, možná si představíme dospělého člověka, který si lehne, zavře oči a několik minut klidně dýchá. U dětí to ale funguje trochu jinak.

Dětský nervový systém se teprve vyvíjí a dítě se postupně učí rozpoznávat a regulovat své emoce i tělesné napětí. Když je ve stresu, strachu nebo velkém rozrušení, jeho tělo se dostává do pohotovosti – zrychlí se dech a tep, napnou se svaly a dítě může být neklidné, podrážděné, plačtivé nebo se naopak stáhnout.

Relaxace pomáhá tělu dostat signál, že může zpomalit a odpočívat. Dítě se postupně učí vnímat rozdíl mezi napětím a uvolněním a získává zkušenost, že může svůj stav určitým způsobem ovlivnit.

Jak souvisí dětská úzkost s panickou atakou a co může dítěti opravdu pomoci

„Mami… já asi umřu.“

Žádný rodič nechce tuto větu od svého dítěte slyšet. Přesto ji během panické ataky vysloví mnoho dětí. Najednou nemohou popadnout dech, srdce jim buší jako o závod, třesou se, pláčou a mají pocit, že se děje něco velmi vážného.

Pro rodiče je to děsivá zkušenost. Často mají strach, že dítě prodělává závažné onemocnění nebo že se jim přímo před očima něco stane. Přitom se ve většině případů jedná o panickou ataku – jednu z nejintenzivnějších forem úzkosti. Přesto je důležité dodat, že pokud se podobné obtíže objeví poprvé nebo si nejste jistí jejich příčinou, je vždy vhodné nechat dítě vyšetřit lékařem, aby byly vyloučeny jiné zdravotní příčiny.

Panická ataka nepřichází z ničeho nic. Často jí předchází období zvýšené úzkosti, kterou dítě nemusí umět pojmenovat ani jí samo rozumět. Právě proto je dobré vědět, jak úzkost vzniká, jak se může v různých obdobích dětství projevovat a kdy už je vhodné vyhledat odbornou pomoc.

Strach, úzkost a panická ataka. Není to totéž.

Každý z nás se někdy bojí. Strach je přirozená emoce, která nás provází po celý život. Varuje nás před nebezpečím a pomáhá nám chránit sebe i své blízké. Když dítě uskočí před rozjetým kolem nebo se lekne hlasité rány, jeho strach plní svou důležitou ochrannou funkci.

Úzkost je ale trochu jiná.

Zatímco strach má většinou jasnou příčinu, úzkost často přichází ještě dříve, než se vůbec něco stane. Dítě může mít obavy z toho, že se něco nepovede, že se někomu něco stane nebo že situaci nezvládne. Jeho tělo přitom reaguje, jako by bylo skutečně v ohrožení, přestože žádné reálné nebezpečí není přítomné.

Možná jste si všimli, že se vaše dítě začalo častěji ptát, jestli bude všechno v pořádku. Nebo si před školou stěžuje na bolesti břicha, večer nemůže usnout nebo potřebuje opakované ujišťování, že se vám nic nestane. Tyto projevy nemusí znamenat, že je dítě rozmazlené nebo že si vymýšlí. Mohou být způsobem, jakým jeho psychika dává najevo, že je dlouhodobě pod napětím.

Samotná úzkost ještě neznamená, že dítě někdy zažije panickou ataku. Pokud je ale organismus delší dobu ve střehu, může se stát, že poplachový systém zareaguje příliš silně. V takové chvíli se objeví panická ataka – náhlá vlna intenzivního strachu doprovázená výraznými tělesnými příznaky.

V další části článku se podíváme na to, proč se úzkost v různých obdobích dětství projevuje odlišně, co se během panické ataky děje v mozku a těle dítěte a jak mu mohou rodiče pomoci zvládnout tyto náročné okamžiky.

Separační úzkost na táboře očima dětského psychologa

Blíží se léto. Pro mnoho dětí období dobrodružství, nových kamarádů a prvních velkých zážitků. Pro některé rodiče ale také období nejistoty.

V ordinaci touto dobou často slýchám podobné otázky.

"Paní psycholožko, myslíte, že už je na tábor připravený?"

Nebo:

"Neublíží mu to? Co když se mu bude hodně stýskat?"

A pak přijde den odjezdu.

Dítě stojí s kufrem, objímá maminku a tiše řekne:

„Mami, já tam nechci…“

Mnoho rodičů si v tu chvíli začne vyčítat, že udělali chybu.

Ve skutečnosti ale bývá stesk přirozenou součástí dospívání. Není známkou selhání dítěte ani rodičů.

Je známkou toho, že mezi nimi vznikl blízký vztah.

Jak poznáme, že je dítě na tábor připravené?

Neexistuje věk, od kterého jsou všechny děti připravené odjet na tábor.

Každé dítě dozrává svým vlastním tempem.

Více než počet svíček na dortu mě zajímá něco jiného. Dokáže se dítě na chvíli odloučit od rodičů?

Umí si najít kamaráda? Dokáže požádat dospělého o pomoc? Zvládne přespat u prarodičů nebo kamaráda?

A především – má pocit, že se má kam vrátit?

Bezpečná citová vazba totiž nevzniká tím, že jsme s dítětem neustále. Vzniká tím, že dítě ví, že jsme tu pro něj, když nás potřebuje.

Poruchy příjmu potravy u dospívajících nejsou jen o jídle

Blíží se léto.

Období koupališť, kraťasů, plavek a většího odhalování těla.

Právě v tomto období si často ještě více vzpomenu na naše klienty, kteří bojují s poruchami příjmu potravy. Mladé lidi, pro které může být léto obdobím radosti, ale také zvýšené úzkosti, studu a nespokojenosti s vlastním tělem.

Když navštěvuji dětské oddělení v nemocnici, kam docházím jako konziliární psycholog, velmi často se setkávám s dospívajícími, kteří se zde ocitli s rozvinutou anorexií.

Na první pohled vidíme nízkou váhu. Za ní se ale obvykle skrývá mnohem složitější příběh - příběh nejistoty, příběh vztahu k sobě samému.

Příběh mladého člověka, který se snaží zvládnout něco, co je pro něj příliš těžké unést sám.

Co se skrývá za anorexií?

Když se řekne anorexie, mnoho lidí si představí dospívající dívku, která chce být hubená.

Ve skutečnosti bývá příběh mnohem složitější.

Poruchy příjmu potravy nejsou jen o jídle.

Často jsou o emocích, vztazích, potřebě kontroly, strachu z chyb, pocitu nedostatečnosti nebo o snaze zapadnout do světa, který na mladé lidi klade stále vyšší nároky.

A právě proto je důležité dívat se nejen na to, co dítě jí.

Ale také na to, co prožívá.

„A máš mě ráda stejně?“

O sourozenecké žárlivosti, potřebě výlučnosti a místě dítěte v rodině

„Ty máš radši jeho.“ Věta, kterou někdy rodiče slyší šeptem a někdy ve vzteku mezi dveřmi.

Sourozenecké vztahy bývají plné blízkosti, hry i lásky.

Ale také:
↠ rivality
↠ žárlivosti
↠ porovnávání
↠ a tiché potřeby být pro rodiče tím nejdůležitějším

A právě ve chvíli, kdy dítě zjišťuje, že máma miluje i někoho dalšího stejně silně, se uvnitř může objevit velmi složitý pocit.

Co se děje uvnitř – a jak tomu můžeme lépe rozumět

Dospívání není jen o tom, že se mění tělo.
Mění se i to, jak ho dítě prožívá zevnitř.

To, co bylo dřív přirozené a samozřejmé,
může být najednou nejisté, cizí… někdy i nepříjemné.

A právě tady se často začíná proměňovat vztah k vlastnímu tělu.

Možná to znáte…
Ráno před školou.
Nebo večer před usnutím.

„Mami, bolí mě bříško.“

A vy přemýšlíte – je to jen výmluva? Nebo se opravdu něco děje?

Pravda je, že obojí může být správně. 

Dítě si ale bolest nevymýšlí.

Tělo a emoce jsou propojené víc, než si myslíme

Dětské tělo reaguje na emoce mnohem přímočařeji než to naše dospělé.
Když dítě cítí stres, strach nebo tlak, neumí si to ještě vysvětlit slovy.
Ale jeho tělo to ukáže velmi jasně.

A právě bříško je jedním z nejcitlivějších míst.

V břiše máme totiž nervový systém, který velmi úzce komunikuje s mozkem.
Proto když je dítě v napětí, může cítit bolest, nevolnost nebo zvláštní sevření.
Někdy nechce jíst, jindy potřebuje často na toaletu.

Tělo tak říká to, co dítě ještě neumí pojmenovat.

Možná máte pocit, že vaše dítě už pohádky nepotřebuje. Že už „vyrostlo“.

Ale právě v období, kdy se z dítěte začíná stávat dospívající, mají příběhy jednu z nejdůležitějších rolí.

Protože uvnitř se toho děje víc než kdy dřív.

Svět se najednou mění

Dítě začíná víc přemýšlet. O sobě, o ostatních, o tom, kam patří.
Najednou víc vnímá, jak působí na druhé, hledá své místo a často si není jisté samo sebou.

Zvenku to může vypadat jako změna chování.
Uvnitř je to ale mnohem hlubší proces.

Co nám o něm říká dětská psychika – a jak dětem pomoci

Strach ze tmy patří k nejčastějším dětským obavám. Objevuje se u batolat, vrcholí v předškolním věku a v různé podobě se může vracet i později. Mnoho rodičů si klade otázku, proč vlastně děti tmy tak bojí.

Z psychologického hlediska není tma jen absence světla. Pro dětskou psychiku představuje prostor, do kterého se promítá fantazie, nejistota i hlubší emoce. Tam, kde dospělý vidí prázdný pokoj, může dítě vnímat celý svět příběhů, bytostí a neznámých možností.

Z tohoto pohledu není strach ze tmy problém, který je potřeba rychle odstranit.

Je to přirozená součást vývoje dětské představivosti a práce s neznámem.

Dětské emoce bývají silné a někdy je pro děti těžké najít způsob, jak je bezpečně uvolnit. Antistresové pomůcky mohou fungovat jako malé hromosvody napětí – pomáhají tělu uvolnit nahromaděnou energii a dětem lépe zvládat náročné situace.

Každé dítě si o sobě něco říká.
Někdy tiše, někdy nahlas. A často si tento vnitřní hlas odnáší z toho, co slyší kolem sebe.

Z vět, které slýchá doma.
Z reakcí dospělých.
Z vlastních zkušeností, kdy se něco povedlo – nebo nepovedlo.

Postupně se z těchto drobných vět skládá obraz sebe sama. „Jsem šikovný.“ „Nejsem dost dobrý.“ „Zvládnu to.“ „Raději to nezkusím.“

A právě tady mohou mít afirmace své místo. Ne jako kouzelné formulky, které všechno změní přes noc. Ale jako jemná, pravidelná připomínka toho, že vnitřní hlas můžeme kultivovat. Že můžeme vědomě posilovat věty, které podporují důvěru, klid a pocit vlastní hodnoty.

A to platí nejen pro děti.
I my dospělí si každý den něco říkáme, a často i nahlas. 

Proč je tak silný – a jak dítěti opravdu pomoci?

„Mami, tam je příšera.“
„Nezhasínej.“
„Neodcházej.“

Mezi třetím a pátým rokem věku se u mnoha dětí objeví období řada silných strachů. Pro rodiče to může být náročné – dítě, které bylo ještě nedávno klidné, se najednou bojí tmy, stínů nebo situací, které nám připadají nereálné. Těžko se s rodičem ločí ve školce. Vrací se k vývojovým krokům, které již mělo za sebou. 

V tomto věku se prudce rozvíjí představivost. Dítě dokáže vytvářet bohaté vnitřní obrazy, ale ještě neumí plně oddělit fantazii od reality. Pokud si něco představí, jeho tělo reaguje, jako by se to skutečně dělo. Pocity dítě v této fázi vývoje vnímá celým tělem, řčasto říká "bolí mě bříško", když se bojí. Neznamená to, že by si něco vymýšlelo, ale že své pocity nedíkáže jinak pojmenovat a vnímat. 

Oblasti mozku spojené se strachem jsou v tomto věku velmi aktivní, zatímco schopnost racionálně si situaci vysvětlit je teprve ve vývoji. Proto věta „Ale vždyť tam nic není“ obvykle nepomáhá. Strach totiž není logický problém. Je to celková psychická a tělesná reakce.

Strach v tomto věku není slabost ani rozmazlenost. Je to důsledek vývoje nervové soustavy a představivosti, která začíná na plné obrátky pracovat.