Jak se úzkost mění v průběhu dětství?

Úzkost sama o sobě není nemoc. Je to přirozená lidská emoce, která nás upozorňuje na možné ohrožení. V určité míře ji zažívá každé dítě a její podoba se v průběhu vývoje mění.

U nejmenších dětí se nejčastěji objevuje strach z odloučení od rodičů. Předškoláci mohou mít obavy z tmy, strašidel nebo z toho, co si jejich bohatá fantazie dokáže vytvořit. S nástupem do školy se často přidávají obavy z neúspěchu, z hodnocení nebo z toho, zda dítě zapadne mezi spolužáky.

Přibližně kolem devátého až desátého roku si děti začínají naplno uvědomovat, že smrt je nevratná a týká se každého člověka. Mohou se proto častěji ptát na zdraví rodičů, obávat se jejich ztráty nebo přemýšlet o vlastní smrtelnosti. V období dospívání se pak přidávají otázky identity, vztahů, budoucnosti nebo přijetí vrstevníky.

Většina těchto obav je přirozenou součástí vývoje. Pokud jsou však příliš intenzivní, trvají dlouhodobě nebo začnou dítě výrazně omezovat v běžném životě, může se jednat o úzkostnou poruchu.

Úzkost se navíc nemusí projevovat jen slovy. Děti často neumí říct: „Jsem úzkostný.“ Místo toho je bolí břicho, hlava, je jim na zvracení, špatně usínají nebo opakovaně vyhledávají ujištění, že bude všechno v pořádku.

---

Když tělo spustí falešný poplach

Představte si domácí požární alarm.

Jeho úkolem je upozornit na skutečný požár. Pokud začne houkat ve chvíli, kdy se v kuchyni připaluje toast, splnil svou funkci. Když se ale spustí pokaždé, když někdo uvaří čaj, stává se příliš citlivým.

Podobně funguje i náš mozek.

V jeho hloubi se nachází oblast zvaná amygdala, která pomáhá rozpoznávat nebezpečí a připravuje tělo na rychlou reakci. Když vyhodnotí situaci jako ohrožující, vyšle signál do celého organismu.

Srdce začne bít rychleji, dech se zrychlí, svaly se napnou a tělo se připravuje na útěk nebo obranu.

To všechno je naprosto normální, pokud před námi skutečně stojí nebezpečí.

Někdy se však tento poplašný systém aktivuje i ve chvíli, kdy žádné skutečné ohrožení není přítomné. Právě tehdy může vzniknout panická ataka.

---

Co dítě během panické ataky prožívá?

Panická ataka přichází většinou velmi náhle. Dítě může mít pocit, že se nemůže nadechnout, že se udusí nebo že se mu zastaví srdce. Některé děti popisují tlak na hrudi, závratě, třes, pocení, brnění rukou nebo nohou, nevolnost nebo pocit, že ztrácejí kontrolu.

Velmi častou myšlenkou bývá:

"Umřu."

Nebo:

"Zblázním se."

Tyto pocity jsou pro dítě naprosto skutečné. Není to přehánění ani snaha získat pozornost. V tu chvíli jeho mozek opravdu věří, že se děje něco život ohrožujícího.

Právě proto většinou nepomáhá věta:

"Neboj se, nic ti není."

Dítě totiž není schopné tuto informaci ve vrcholu panické ataky přijmout. Jeho poplachový systém právě převzal řízení.

---

Co může udělat rodič?

To nejtěžší bývá zůstat klidný.

Když dítě vidí, že rodič propadá panice, jeho vlastní mozek získává další důkaz, že situace je opravdu nebezpečná. Naopak klidný hlas, pomalé pohyby a přítomnost dospělého pomáhají tělu postupně přepnout z poplachového režimu zpět do pocitu bezpečí.

Není potřeba dítě přesvědčovat, že se nic neděje. Ale že víme, že panika přijde a zase odejde pomáhá. 

Mnohem více pomůže jednoduché ujištění:

"Vidím, že je ti teď opravdu moc těžko. Jsem tady s tebou. Zvládneme to společně." 

Jakmile začne intenzita panické ataky klesat, můžeme dítěti nabídnout jednoduché techniky, které pomohou znovu zklidnit tělo.

Zpomalte společně dech

Při úzkosti bývá dýchání rychlé a mělké. To udržuje tělo v napětí. Zkuste proto dítě pozvat ke společnému dýchání.

Nadechujte se nosem přibližně na čtyři doby a pomalu vydechujte ústy na šest dob.

Delší výdech pomáhá aktivovat parasympatický nervový systém, který podporuje zklidnění organismu.

Mladším dětem může pomoci představa, že pomalu sfoukávají pampelišku nebo foukají do horkého čaje.

Technika pěti smyslů

Další možností je jemně vrátit pozornost dítěte zpět do přítomného okamžiku.

Můžete ho požádat, aby postupně našlo:

• 5 věcí, které vidí,
• 4 věci, kterých se může dotknout,
• 3 zvuky, které slyší,
• 2 vůně nebo pachy, které vnímá,
• 1 chuť, kterou právě cítí, nebo aby se napilo vody a popsalo ji.

Tato jednoduchá technika pomáhá odvést pozornost od katastrofických myšlenek zpět k tomu, co se děje tady a teď.

---

Kdy vyhledat odbornou pomoc?

Pokud se panické ataky opakují, dítě se kvůli strachu začíná vyhýbat škole, kroužkům nebo běžným aktivitám, případně úzkost významně ovlivňuje každodenní fungování celé rodiny, je vhodné obrátit se na dětského psychologa nebo psychiatra.

Včasná pomoc může zabránit tomu, aby se obtíže dále rozvíjely a začaly dítě omezovat i v dalších oblastech života.

Vyhledat můžete psychologa ale i licencovanéého psychoterapeuta.

Používejte aktivně aplikaci Nepanikař.

---

Závěrem

Panická ataka může působit velmi dramaticky.

Přesto je důležité vědět, že sama o sobě není život ohrožující.

Je to signál, že dětský organismus je dlouhodobě přetížený a potřebuje naši pozornost, pochopení a podporu.

Dítě si možná nebude pamatovat všechna slova, která jste během panické ataky řekli. Velmi pravděpodobně si ale zapamatuje, že jste zůstali nablízku. Že jsme situaci nezlehčovali, nebo jeho prožívání a pomohli mu projít jedním z nejtěžších okamžiků.

Ale také, že jsme ani my neztratili pevnou půdu pod nohama.

Strach není něco, co musíme z dětského života odstranit. Můžeme ale dětem ukázat, že jím nemusí procházet samy.

Pokud hledáte inspiraci, jak o strachu s dětmi mluvit a jak je citlivě podpořit, podívejte se na náš e-book Jak překonat strach společně nebo na tematický balíček Nebojsa, který jsme sestavili na základě zkušeností z psychologické praxe. Někdy totiž stačí, aby dítě vedle sebe mělo klidného dospělého a správné nástroje – a i velký strach se začne postupně zmenšovat.